Ladislav Vlna (*1976)

je především sochař. Jeho fascinace figurou se promítá do všech sfér jeho tvorby, od klasické sochy až po jeho unikátní  metalurgickou malbu. Právě metalurgická malba, jak autor svou vlastní techniku malby ohněm na ocelové desky nazývá, odděluje jeho tvorbu od běžné sochařské i malířské praxe. Vydobývání barev z nitra ocelové desky na její povrch plamenem, a následné formování jejich odstínů žíháním a rytím do výsledné figurální kompozice, se dá jen těžko nazvat obyčejnou malbou. Celý proces tvorby takového obrazu má blíže spíše k náročné sochařské práci, kde ruce tvůrce zpracovávají surový materiál tak dlouho, dokud ho fyzicky nepromění v něco nového – živého, dokud nejsou s jeho výslednou formou naprosto spokojeny. A právě figurální forma Vlnových soch i maleb se stává zároveň jejich obsahem. Figura je jejich téma, jejich palčivá otázka i odpověď.

​

​

... Co však prostřednictvím této „figury“ nechává autor promlouvat? Určitě to není reprezentace úzce vázaná na subjekt a jeho identitu (není to sebe-reprezentace!). Jedná se tu spíše o dotýkání procesu „reprezentace“ v jeho pohyblivých, neustále probíhajících a rozpínajících se proměnách, kterým odpovídají volby typologických atypických sochařských a malířských charakterů (v tomto případě blíže neurčených „titánů“). A opět, aby tyto „modely“ nebylo možné identifikovat s nikým konkrétním, neboť je nutné udržet odstup od pojmu vyloženě „lidského času“ (i měřítka), řeší Vlna tuto situaci tak, že sochám zastírá tváře - buďto vnější deformací, nebo - prostřednictvím zavření zraku -ponorem do vnitřního světa figury. Odstřihnutí se od konkrétního místa a času není tedy samoúčelné, nýbrž metodické ve směru toho, co autor ve své tvorbě sleduje. Ponorem do vnitřní prožitkové laboratoře, do prvotního či následného chaosu, jsou vytlačovány na povrch a do prostoru formy, které nesou právě tyto rozporuplné tenze. Za vším je nutné hledat symbolický pohyb myšlenky neoddělitelně srostlé s pohybem emoce.  

​

Podstatný je tu vstup do odosobněného světa procesů, který však v jakési vyšší rovině zobecňuje to, co představuje tvar (či tvarování) lidské povahy v čase a co je často automaticky implementováno do tvorby prioritně jako osobnostní rys. Právě jeho potlačením a důrazem na typizaci určitého voleného charakteru postavy je autorem dotýkána problematika „přesahu“, „nadlidství“, onen rys obecného typu „nadčlověka“, v němž se uskutečňuje rozhraní mezi lidským sebevědomím reflektujícím smyslově a rozumově poznatelný svět a přesahem do nevědomí, protože neohraničenosti, nevymezenosti či nezměřitelnosti božství, tak jak ho ve své filosofii na pozadí historické konstelace vygeneroval Friedrich Nietsche, v našem prostředí modifikoval Ladislav Klíma, a tak, jak byl heroicky reflektován v umění přelomu 19. a 20. století (např. Auguste Rodin). Podmnožina lidské zkušenosti a toho, co tuto zkušenost přesahuje a neguje, je vlastním tématem subversivní Vlnovy práce.

 

Autor, protože sleduje živý, dynamický proces proměny, uvažuje v polaritách. V barvě je to bílá a černá jako metafora cyklického střídání dne a noci, které formovalo pojem času dávno před jeho měřitelností. A nejenom času, ale označovalo i rozhraní lidské aktivity a odpočinku, vědomí a nevědomí, reality a snu. V rovině zobrazení je to polarita mezi plochou a prostorem, napětí mezi kresbou a plastickým tvarem, který u Vlnových soch zůstává, alespoň prozatím, oddělen, ale v jeho velkoformátových figurálních obrazech dochází k jejich dynamickému prolnutí (Polarita nevědomí I a II, 2020-21). Pro autorův záměr je nutná „totalizace“ tvaru, zastavení neustále se odvíjející, „nakročené“ situace, uzavření tohoto růstu či pádu do zvolené formy. Teprve pak totiž může nastat druhá fáze procesu, kterou je právě polarizace. Zastavení procesu ve statické formě paradoxně v jednom okamžiku sjednocuje nesjednotitelné. Rozpornost uvnitř hmoty promlouvá navenek jasně deklarovanou tenzí. Napětí deformuje, neboť předpokládá další pohyb, jenž byl ale záměrně autorsky uvězněn. Vzniká nový polarizační vztah mezi figurou a místem, vztah natolik nejednoznačný, že proměňuje vlastní jazyk sochařského i malířského výrazu. 

​

​

Petr Vaňous - kurátor výstavy