Jaroslav Hořánek (*1925 - †1995)

Životní dílo tohoto autora je neskutečně bohaté, rozmanité a objemné. Jaroslav Hořánek během svého života proplouval mnohými styly a technikami a dokázal mistrně a osobitě reagovat na  světové trendy v umění. V jeho tvorbě je patrný především velký vliv informelu a silná inspirace “územím” Art Brut. Všechny zdánlivě neslučitelné oblasti různorodé tvorby Jaroslava Hořánka však nesou jeho specifický rukopis - spontánní, intuitivní a naléhavý tón, opravdové nadšení až dětská posedlost motivem nebo myšlenkou, ostrá černá linka, která nese pohyb, chvění a vzrušení. V malbě Hořánek přesvědčivě a nekompromisně narušuje hranice plochy a reliéfu, využívá vrstvení barevných past, které formuje do symbolických archetypálních tvarů kruhů, terčů a disků. Náměty jeho obrazů často směřují k mytologii a základním existencionálním lidským otázkám. Obyčejnou, čirou a nesobeckou humánnost oslavuje ve svých portrétech a směřuje k ní také celou svou bytostí, životem i dílem. Jaroslav Hořánek nám zanechal ve svém díle opravdu bohatý odkaz.

​

​

... K rané tvorbě autora patřī malba a figurální kresba, později se věnoval expresivně koncipované grafice inspirované vegetativními motivy přīrody (vliv např. Joan Miró) se zaměřením na  techniku barevné serigrafie, linorytu a kolorované rytiny s výrazně charakteristickou kresebnou linkou. Veřejnosti je znám i jako tvůrce invenčních ex libris. Autor dvaceti samostatných a dvou stovek společných výstav v Česku i v zahraničí (Itálie, Francie, Německo, Dánsko, Belgie aj.). Člen mnoha uměleckých sdružení, zvláště pak Jednoty umělců výtvarných, SČUG Hollar a S.V.U. Mánes. Získal osm uměleckých cen: k nejvýznamnějším patří 4. cena za návrh fresky „Alegorie života“ v italském  Pisaru z r. 1994, která byla realizována až po jeho smrti. Svými díly je zastoupen v NG, Obrazárně Pražského hradu, GHMP, Kunstmuseum Frederikshavn aj.  

​

Autor je v dobrém slova smyslu tvůrcem mnoha výtvarných poloh, jež dokázal syntetizovat ve vlastní tvorbě. Dokázal reagovat na umělecké trendy své doby, kdy detekuje ve svém dīle informel, který v jeho případě nabývá podoby odlehčené semiabstrakce. Styl malby vznikající spontánně a intuitivně je vlastní Hořánkově tvorbě v průběhu celého života. V malbě narušuje hranici formy do podoby reliéfu vrstvením barevných past zejména do tvaru disků, kružnice, terčů, pečeti; kompozici doplňuje ústřižky papíru, kovu aj. často už dřīve použitých materiálů i přírodnin a skládá je tak originálním způsobem. Hledání možností hmoty a spojování zdánlivě nesourodého vyvolává otázky po smyslu šifrování složitějších systémů v tvarové rozmanitosti asambláží.

 

Ženu jako věčnou inspiraci ztvárňuje umělec v podobě aktů ve vīce polohách i civilistním provedenī. Vnitřní ženskou krásu konstatuje v melancholicky zasněných figurách či portrétech dívek a žen. Znepokojivou destrukcí figury pak akcentuje existenciální východisko v metafoře zraňované lidskosti v subjektivní i dobové rovině. Své náměty, obzvláště pak grafiky, čerpá z mytologie, symbolické říše symbolů, archetypů našeho bytí, k nimž odkazují názvy několika jeho děl  (např. Počátek,  Slavnost, Karneval, Labyrint duše,  Smutek a moudrost,...). Pojmenování však odvozuje i ze života lidské a živočišné říše (např. Jedinec, Tváře,  Pro sebe, Koupel,...)

​

Náměty nepřebírá doslovně, rozvíjí je osobitým způsobem s využitím vlastní představivosti a fantazie a dobře rozpoznatelným výtvarným rukopisem kolorovaných kreseb s výraznou černou linkou, kde je barva nositelkou vzrušení a pohybu. Touto linkou načrtává osnovu, barvou intenzivně proniká prostorem a ilustruje tak neklidný, pouze tušený, nejasný, ale pravdivý svět, vyvěrající z hloubi lidskosti i prastarých symbolických událostí bytí člověka v přírodě a kosmu.

​

​

(Zkráceno z kurátorského textu k výstavě, autor: Jolana Pastor)