Miloš Ševčík (1939, Klatovy – 2007, Praha) je autorem, který, pokud by měl možnost tvořit v zahraničí, by dnes patřil mezi velmi slavné umělce. Jeho na mnoho let přerušená prezentace díla na veřejnosti je ukázkou toho, jak režim v bývalém Československu výtvarníky utlačoval.

 

Již jako ryzí originál projevoval talent na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze (1958-1964), kde studoval grafiku a užité umění v ateliéru oblíbeného profesora Antonína Strnadela. V raném období se věnoval figurální tvorbě, tu však záhy po absolutoriu opustil a svůj zájem obrátil k abstrakci. Velmi rychle následovalo ocenění jeho tvorby na poli grafiky i experimentální plastiky z konce šedesátých let. Jeho účast na výstavě v Mánesu, v Nové síni a ve Špálově galerii v Praze  pod vedením teoretika Jindřicha Chalupeckého vypovídala o velmi slibné budoucnosti. Kdyby
v srpnu roku 1968 nepřijela okupační vojska, byl by dnes nepochybně na výsluní české výtvarné scény.

 

Semiabstraktní grafickou tvorbou vzbuzoval obdiv jak u odborníků, tak i široké veřejnosti. Řadou umaplexových objektů na sochařském sympoziu Artchemo v Pardubicích v roce 1968, kde po boku Karla Malicha, Věry Janouškové, Karla Nepraše a dalších experimentoval s umělou hmotou, si vydobyl zaslouženou pozornost i jako sochař a konceptualista. Jeho „bubliny“ organických tvarů působí výrazně nadčasovým dojmem a dávají nahlédnout ke zdroji umělcovy inspirace, kterou je a byla příroda a její procesy. Jak sám autor poznamenává: „Práce s umělými hmotami mi umožnila rozšířit mou tvorbu do prostoru, a poskytla mi tak nové možnosti. Artchemo bylo první akcí u nás zaměřenou na práci s umělými hmotami. Domnívám se, že se zde otevírají ještě ne zcela využité možnosti.“

 

Na 1. mezinárodním malířském sympoziu v Galerii moderního umění v Roudnici nad Labem, které proběhlo v létě 1970, tvořil bok po boku s Václavem Boštíkem, Otakarem Slavíkem, Bohdanem Kopeckým, Marianem Boguszem a dalšími výtvarníky normalizaci navzdory. Tehdy zazářil jeho talent veřejně na dlouhou dobu naposledy. Jakož i jiným umělcům té doby bylo i jemu znemožněno tvořit, a protože si v té době založil rodinu, potřeboval se o ni i postarat. Začal pracovat jako propagační grafik u státních podniků a stáhl se do ústraní. Po dlouhých dvacet let se volné tvorbě věnoval jen v tichosti svého ateliéru, kde vznikaly zejména grafiky technikou suché jehly a subtilní kresby uhlem.

 

Sny si mohl začít plnit až po roce 1989, kdy vytvořil soubor vrcholných olejomaleb a začal je pravidelně prezentovat na veřejnosti. Toto období bylo předčasně ukončeno tragickou nehodou a úmrtím v roce 2007, kdy se dílo originálního tvůrce uzavírá. Výchozím bodem a zásadní inspirací je pro Ševčíka prostor přírody. Pozorováním organického i anorganického světa zachycuje ve tvorbě výtvarnými prostředky počátek, klíčení, růst, chvění, prorůstání, přizpůsobování, zrání, rozpad a zanikání v obecné rovině smyslu. Procesuálnost, událost a proměnlivost v trvání, které se periodicky v sinusoidách vrací k základním principům koloběhu života a smrti. Metaforicky přírodní i duchovní princip, který celoživotně zviditelňuje ve svém díle. Zamýšlí se a rozjímá nad proměnlivostí věcí, nakládá mlčenlivě, soustředěně a s důvěrou se světlem a jemnými valéry pastelových barev, vytrvale hledá tvar za lazurovými stěnami a ligotáním. V průsvitnosti tuší a pátrá po zjevené entitě. Z jeho díla k nám hovoří osobitý rukopis biomorfních útvarů ve své jedinečné křehkosti, jakými jsou struktura a kolorit lastur, rybích ploutví, motýlích křídel, či řez listem a plodem vegetativních útvarů. Systémy často rozechvělých věží a sloupů tiše postávají buď jednotlivě, v páru či ve skupince, a to jak v grafické tvorbě, kresbě i malbě malých i velkých formátů. 

 

Důkladně a s nasazením organizuje křehkou krásu svého výtvarného světa, obklíčen pochybnostmi, neúnavně hledá pod povrchem, naznačuje a odhaluje. Tvary nejsou definitivní a jednoznačné. Dávají tušit neviditelný svět zrodu i mizení – cykličnosti přírodních dějů ve své jedinečné pestrosti a zákonitosti pohybu. V závojích světla vnášejí naději i do lidského světa. Umělcova sdělení tak paradoxně svou neuzavřeností poskytují subtilní energii, z níž můžeme čerpat. 

 

Autor je zastoupen v mnoha soukromých a veřejných sbírkách v ČR, jako jsou Národní galerie v Praze, Galerie Hlavního města Prahy, Památník národního písemnictví v Praze, Alšova jihočeská galerie v Hluboké nad Vltavou, Galerie moderního umění v Roudnici nad Labem, Galerie Středočeského kraje Kutná Hora, Galerie Benedikta Rejta v Lounech, Galerie výtvarného umění v Litoměřicích, Muzeum umění v Olomouci a ze zahraničí pak v Národní galerii v Rio de Janeiro v Brazílii.

​

Jolana Pastor- kurátorka výstavy